Historie turecké kávy
Káva jako taková byla objevena již v 6. století a pochází pravděpodobně z Etiopie (provincie Kaffa). Do Turecka se dostala v roce 1453, kdy ji přivezl do Istanbulu (tehdejšího Cařihradu) velitel vojska Sálim I. z válečného tažení po dobytí Egypta. V roce 1475 byla v Cařihradu otevřena první kavárna a od té doby se všeobecně tvrdí, že to byl ten nejlepší vynález, který kdy dali Turci světu. Turci již tehdy pochopili, že nejlepší vůni a chuť bude mít káva připravená v džezvě. Džezvy tak byly v průběhu věků neustále zdokonalovány a samotní Turci se stali světovými mistry v jejich výrobě a tento status si drží dodnes.
Turecká káva v Evropě
První výskyt kávovníkových zrn a kávy v Evropě se datuje už od roku 1668 ve Vídni. Občané Vídně však zpočátku tento černý mok zavrhli. V roce 1683 vyslal Mohamed IV. Z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) tři sta tisíc tureckých vojáků, aby Vídeň oblehli a město, bránu do západní Evropy, dobyli.
Když obrovská turecká přesila držela v šachu zcela odříznuté město Vídeň a v něm posádku hraběte von Starhemberga, jistý polský šlechtic, cestovatel a špion ukrajinského původu Franz Georg Kolschitzky v tureckém oblečení a za zpěvu tureckých písní dvakrát přešel přes turecké linie. Spojil se s Karlem V. Lotrinským, který mu předal zprávu pro vyčerpané obránce města, že pomoc je už nablízku, ať vytrvají. Šlo o spojené polsko-habsbursko-německé vojsko, vedené polským králem Janem III. Sobieským. Společnými silami nepřítele porazili a Turky zahnali zpátky až do Konstantinopole. Město Vídeň bylo osvobozeno!
Turci však při bezhlavém útěku zanechali na místě velké množství vojenského materiálu (asi 5000 velbloudů, 10 000 kusů dobytka, 25 000 stanů a velké množství zlata). Mezi kořistí bylo i několik žoků se zeleným, ještě nepraženým kávovníkovým zrnem. Prchající turečtí vojáci ve velkém zmatku několik žoků se zrnem naházeli do ohně, ostatní, a těch bylo mnohem víc, se podařilo zachránit. Neušly však pozornosti Kolschitzkého. Jako voják, cestovatel a překladatel žil jistou dobu v Osmany okupovaném Bělehradě. Kávovníková zrna a z nich připravený černý mok moc dobře znal a věděl, jak je potřeba s nimi zacházet. Když turecké obléhání Vídně skončilo, a tím i jeho vojenská mise, dostal za zásluhy jako válečnou kořist zachráněná kávová zrna.
Založil v centru Vídně, nedaleko dómu sv. Štěpána první stálou kavárnu s názvem U modré lahve (Zur blaue Flasche). Nová móda byla na světě a on se tak stal prvním vídeňským kavárníkem a současně i zakladatelem kdysi tak slavného cechu kavárníků, kterému se říkalo „kaffeesieder“. Byl to právě pan Kolschitzky, který jako první začal svým hostům podávat oslazenou kávu s mlékem. Zpočátku medem a později i cukrem. Tento pán se do dějin kávy zapsal i tím, že jako první kavárník začal podávat tureckou kávu zbavenou sedliny, a to cezením, čímž se velmi proslavil.
Turecká káva v Česko – Slovenských zemích
Za praotce českých kavárníků je považován syrský přistěhovalec Georgius Hatalah z Damašku, V Čechách nazývaný Jiří Deodat. Jelikož byl obchodníkem, hodně cestoval a potom co se usadil v Praze, konvertoval ke katolické víře. K provozování kavárenské živnosti prý potřeboval pouze tři věci – vědro naplněné připravenou kávou, kterou vařil ve vlastním bytě nacházejícím se v dnešní Karlově ulici. Dále potřeboval třtinový cukr a několik málo šálků, do kterých rozléval připravený lahodný nápoj. Káva byla do té doby v Čechách známa pouze z pamětních záznamů pana Haranta z Polžic a Bezdružic a také pana Heřmana Černína.
Tito čeští cestovatelé ve zprávě ze své druhé cesty do tureckého Cařihradu v roce 1598 popsali kávu jako výborný a lahodný nápoj. V jejich zápiscích se říká, že Turci velmi rádi pijí nápoj, který nazývají „kahva“ – káva. Jiří Deodat, vybavený zmíněným příslušenstvím, chodil po Praze a prodával kávu připravenou prý tureckým způsobem. Můžeme se jen domnívat, že právě tehdy se zrodila příprava neslavné zalévané kávy. A od té doby je bohužel „český turek“ v našich oblastech nejoblíbenějším způsobem přípravy kávy. Později tento podnikavec otevřel kamennou (stálou) kavárnu pod malostranskou Mosteckou věží. Stalo se tak v roce 1714. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších.
V Brně byla první kavárna otevřena v roce 1702 pokřtěným Turkem Achmetem, který udivoval hosty přípravou lahodné kávy v nádobce již nazýval „Džezva“.
V Bratislavě se turecká káva pila již v 17. století, kdy se kávové zrno do města dostalo po porážce tureckých vojsk vedených Kara Mustafou. Pití však neprobíhalo v kavárenských prostorách, ale nabízeli ji, tak jak tomu bylo v Orientu, pouliční prodavači.
V dnešní době si můžeme na trhu vybrat z mnoha druhů džezev jak klasických, tak elektrických a značek mletých káv je v obchodech také požehnaně. My se na těchto stránkách budeme věnovat té co možná nejoriginálnější přípravě kávy v klasické džezvě na plynovém, elektrickém či pískovém vařiči.
Jiří Deodat (1699 Damašek – 1740 Praha)
Byl arménský obchodník a spisovatel, který založil počátkem 18. století první kavárnu v Praze
Narodil se v Damašku rodičům arménsko-křesťanského vyznání, pravděpodobně někdy ve 2. polovině 17. století. Jeho otec byl zámožným obchodníkem a roku 1690 vyslal Deodata v obchodních záležitostech do severní Afriky.
Deodat zde několik let působil v Káhiře a Tripolisu, posléze se vrátil do vlasti, kde se mimo jiné vzdělával v italštině. V roce 1698 podniká cestu do Říma, kde se učí latinsky a po čase přestupuje ke katolicismu. Byl ve spojení s antiochijským patriarchou Ignácem Petrem, s nímž se domlouval na účasti v místní misii, avšak plán překazilo zavraždění patriarchy a aleppského arcibiskupa Turky.
Roku 1704 cestuje Deodat do Vídně, kde se neúspěšně pokouší podnikat. Odtud se přesouvá do Prahy, kde se káva dosud prodávala pouze v lékárnách, a zakládá zde první kavárnu. Zpočátku nabízí vařenou kávu v pražských ulicích, díky velké oblibě brzy získává měšťanské právo a otevírá kamennou kavárnu v domě u Kornovů v Liliové ulici (dnes U zlatého hada). V Praze se ožení a je otcem tří dětí. Je i autorem několika spisů, vesměs s náboženskou a mravoučnou tematikou.